Jak jsem měnil rodinu (část 2.)

Někteří z vás si u minulého článku stěžovali, že byl trochu kratší. Za to nenesu vinu jenom já, ale také náš Československý Rotary distrikt, který nastavil termín příspěvku na blog pro report, takže jsem musel rychle něco napsat. Zároveň je ale také pravda, že napsat druhou část plánuju už více než dva týdny…, Čekání už bylo dost, tak se pojďme podívat na to, kam všude jsem se s novou rodinou dostal.

Problémy s Belo Brasil... opět a znovu...

Ale ještě předtím, než se podíváme na akce s mojí rodinou, chci vám povědět jednu vtipnou historku. Určitě si pamatujete na můj příspěvek o tom, jak jsem byl na výletě v oblasti Pantanalu. Cesotvní společnost, která tyto celobrazilské výlety pořádá (Belo Brasil) má i pár zájezdů, jejichž součástí je i Recife. Přirozeně jsem se tedy domluvil s výměnnými studenty, které jsem poznal v Pantanale a kteří chtěli jet na výlet do Recife, že se tu potkáme. A tento den konečně nastal v sobotu 13. ledna.

S Belo Brasil měli v Recife strávit pár dní a v úterý odjet. Originální plán byl v neděli jet do Porto de Galinhas a v pondělí si projít historickou část města. Nás, inboundy v Recife, napadlo, že bychom si v pondělí město mohli projet s nimi. Já jsem si veškerou organizaci vzal na sebe a pár dní před jejich plánovaným příjezdem jsem tak začal plánovat. Obvolal jsem tedy ostatní studenty z Recife a nějak jsme s Andrém zorganizovali co a jak. Ten nám dokonce i sehnal řidiče, kterému nevadilo nás celý den vozit po městě. Všechno se zdálo být připravené, a přece se nic nemohlo zvrhnout.

Bohužel jsem opomenul jeden velmi důležitý fakt. Plány, které Belo Brasil zveřejňuje pro své zájezdy, nejsou nikdy přesné (anebo mám prostě smůlu). Takže když bylo všechno pěkně připravené, asi si dokážete představit ten šok, když jsem v sobotu přišel na hotel, na kterém byli ubytování, a který byl shodou okolností hned vedle mého paneláku. Jenom tak pro srandu králíků jsem se organizátorů zeptal, jestli jim nebude vadit, když s nimi v pondělí pojedeme taky (předem jsem se s nimi domlouval přes WhatsApp). Přesně v ten moment mi bylo řečeno, že se vlastně v pondělí pojede do Porto de Galinhas a město že bude v neděli…

Vrátil jsem se domů s pocitem, že je všechno ztraceno. Dal jsem tedy všem vědět o novém vývoji situace. Když v tom Annika dostala legendární nápad. Co to takhle v pondělí přehodit a místo do města jet s Belo do Porto de Galinhas? Dokonce ani našemu řidičovi tato změna o 180 stupňů nevadila – jenom si naúčtoval trochu větší částku.

Nadešlo tedy pondělí a my se vydali do Porto de Galinhas. To je plážový resort, který se nachází asi 60 kilometrů jižně od Recife. Cesta proběhla bez komplikací a já, Karlo, Annika a Lucie jsme asi po hodině cesty dorazili do naší destinace.

Bylo opravdu úžasné se s některými lidmi vidět znovu. A i když Pantanal trval ani ne deset dní, mnozí z nás si za tu dobu vybudovali vztahy, o kterých si myslím, že nám vydrží ještě dlouho. Ani jsme se nenadáli a o po plném dni stráveným plavání v moři, pití agua de coco a hlavně poznávání nových studentů už byl čas se rozloučit a jet zpátky.

Belo autobus odjel a my tam tak zůstali sami. Řekli jsme si, že když už jsme tady, tak bychom si mohli ještě trochu projít město, přeci jenom jsme celý den byli jenom na pláži. Nakonec jsme neodolali, a i když jsme tady tak trochu zdejší, i tak jsme si koupili pár těch suvenýrů, ať už pro nás, nebo pro naše host-rodiny.

Jenom tak pro zajímavost, Porto de Galinhas se dá do češtiny doslovně přeložit jako „Přístav Slepiček“ – Brazilci jsou velmi kreativní, co se pojmenování věcí týče.

Ale to není všechno, hned, jak jsem se vrátil domů, mi napsal další člověk, kterého jsem potkal v Pantanalu, že zrovna přijel s Belo do Recife, jestli se nechci potkat v obchodním domě. A to mě tak překvapilo, že jsem neváhal, a hned jsem na to kývnul. Neměl jsem tušení, že turnusy výletů jsou organizované hned takto po sobě.

Víkend v Tamandaré

A konečně se dostáváme k rodinným výletům. Tamandaré je další plážová oblast, akorát trochu dál. Asi 100 kilometrů jižně od Recife. Byl to takový menší víkendový výlet o prázdninách, na který jsem jel s Brunem – Cátiin bratr.

V pátek (19.1.) jsme vyjeli už brzy zrána, protože jsme chtěli přijet co nejdřív. A navíc se nám tento přidaný čas i docela hodil, protože jsme v Tamandaré neuměli najít naše ubytování. Dorazili jsme krátce před desátou dopoledne. Rychle jsme se ubytovali a potom mi Bruno nabídl, že mi trochu ukáže okolí.

V ten den jsme se ještě stihli vykoupat párkrát v moři, ale hlavně probíhalo seznamování s ostatními účastníky zájezdu, protože kromě mě, mých host-bratrů a Bruna tady bylo ještě spoustu dalších lidí. Asi by se dalo říct, že se ten den nic extra zajímavého neudálo, no ale to bychom nesměli mít na oběd pro nás Čechy jeden velmi netradiční pokrm – kraba.

Následující den byl zlatý hřeb celého výletu. Celý den jsme totiž byli na pronajaté lodi. A řeknu vám, ten pocit, když stojíte na přídi a máte vítr ve vlasech, je opravdu úžasný…, Na pár místech jsme se zastavili a trochu jsme se vykoupali.

Naše platba zároveň přinesla i jedno nečekané překvapení (tedy alespoň pro mě). Vzhledem k tomu, že jsme měli mít loď celý den, jsem přemýšlel nad tím, jak to vyřešíme s obědem. Naštěstí i to bylo v plánu a náš kapitán nám udělal churrasco (brazilská obdoba grilovačky) přímo na palubě. A pokud tady je jedna z věcí, kterou si nemůžu vynachválit, je to právě churrasco. A kapitána musím pochválit, protože se mu maso opravdu povedlo.

Možná si ještě pamatujete z Pantanalu moji smůlu s nočním fotografování. Tak tady jsem to zkusil znovu a po chvíli přemlouvání majitelky domu, aby vypnula všechny světla na zahradě (a že jich tam bylo opravdu hodně) jsem dostal zelenou. No a… za mě z toho vzešel mnohem zdárnější výsledek.

Třetí den dopoledne byla v původním plánu jízda na Banana boat (fotka výše), ale protože jsme museli odjet trochu dříve, k tomu jsme se bohužel nedostali. Nevadí, snad příště. Po krátkém sbalení nás už čekala krátká, asi dvouhodinová cesta zpátky do Recife.

Tento týden jsem si opravdu užil, a i když to je vskutku neuvěřitelné, tohle bylo tady v Brazílii poprvé, co jsem se dostal na plnohodnotnou loď. Doufám, že si s Brunem stihneme zajet ještě na nějaké další místo. Je to takový cool-strejda.

Víkend ve městě Natal

Nedlouho poté jsme v pátek (26.1) vydali do města Natal. To se nachází ve státě Rio Grande do Norte, asi 300 kilometrů severně od Recife. Autem to je lehce přes čtyři hodiny. Cestou jsme se stavili v obchodu, který měl poněkud menší verzi sochy Svobody na parkovišti. Nutno říct, že jsem tím pár lidí opravdu dokázal napálit, že jsem v New Yorku.

Když jsme nakonec dorazili, šli jsme do Cátiiny a Andrého oblíbené restaurace, jejíž specialita byly hlavně krevety. Když jsem to zjistil, moc nadšený jsem z toho nebyl, protože s krevetami tady nemám úplně nejlepší zkušenost. Nicméně tato restaurace musela dělat asi něco jinak, protože mi zde jídlo opravdu chutnalo. Takže pokud se někdy ocitnete z nějakého důvodu v Natalu, určitě tuhle restauraci můžu jenom doporučit.

Po pozdním a vydatném obědě jsme se vydali na hotel, kde jsme strávili celý zbytek odpoledne. Na střeše hotelu byl i bazén, ze kterého byl docela pěkný výhled. I když škoda, že měla budova hotelu jenom 3 patra…, Po ubytování a odpočinutí si z dlouhé čtyřhodinové cesty jsme se večer šli trochu projít po pobřeží. Byla to příjemná změna od rušného pobřeží Recife.

Následující den, opět sobota, byl zlatý hřeb celého výletu. Jedním z velkých turistických magnetů Natalu jsou jízdy na písečných dunách v buginách. Tenhle business je tady dokonce tak rozvinutý, že v celém Natalu je něco přes 700 bugin. Trochu mě překvapilo, že nás vyzvedli už přímo u hotelu, takže jsme nemuseli nikam dojíždět.

A kolem Natalu je opravdu značné množství písečných dun. Zdají se jako perfektně dělané pro to, aby se na nich jezdilo v buginách. Pořád je to samé nahoru, dolů, smyk sem, sklouznutí tam. Opravdu šílený adrenalin – párkrát jsem měl dokonce pocit, že stačilo málo a vypadnul bych, ale doufám, že to snad mají pojištěné.

Ale nejenom to. Projeli jsme spoustou nádherných vyhlídek, přírodních koupališť a dokonce jsme navštívili i menší zábavní park. Zrovna ten byla asi část výletu, která se mi líbila nejvíc. Byl postavený na písečné duně, pod kterou bylo dole jezero, takže se po písku dalo sjíždět různými způsoby. Například sjíždění po lanovce a nebo (a to by sakra rychlé) na surfu.

Dojeli jsme až do města Jacumã (asi 30 kilometrů severně od Natalu), kde jsme si dali oběd. Objednali jsme si jeden velký talíř pro všechny plný všeho možného, ze kterého ale nemám žádnou fotku, takže se budete muset spokojit s roztomilou lavičkou ve tvaru srdce. Můžu jenom říct, že mi opravdu chutnalo.

Cesta zpátky netrvala tak dlouho, jako cesta tam, protože jsme to hlavní dneska už měli za sebou, a tak jsme se vraceli po normálních cestách. Když jsme dorazili zpátky do města, César s Arturem šli na fotbal, protože tady náhodou zrovna v tuhle dobu hrály dva velké týmy. A protože mě fotbal zas až tak moc nebere, radši jsem si šel dát s Cátiou večeři do obchodního centra. Původně jsem si chtěl někam zajít s výměnnými studenty, co žijí tady, ale protože byl zrovna poslední víkend letních prázdnin, všichni byli někde pryč – ostatně stejně jako já.

A tím se dostáváme nejenom ke konci tohoto výletu, ale i ke konci tohoto článku. Ale nemusíte zoufat, protože zanedlouho vyjde článek o Sirinhaému, kde jsem strávil minulý víkend. Tentokrát slibuji, že už to nebude trvat měsíc…, Doufám, že jste se nenačekali dost a na přečtenou!

Díky, Viki.