Rozpálené dobrodružství brazilskou divočinou

Představte si tohle: Stojíte na jedné z největších vlhkých oblastí na Zemi, obklopeni vodou, stromy, ptáky, jeleny, kapybarami, pásovci, aligátory a jedinečnými jaguáry. Jste na to připraveni? Tak pojďme na to!

Těmito slovy začíná oficiální marketingový leták o výletu, na který jsem v uplynulých dnech vydal. Jak to ale bylo doopravdy? Na to se podíváme právě teď.

Společný odlet z Recife

Pátek (10.11) začal jako kterýkoliv jiný všední den. Měl jsem dopoledne počkat doma, až si mě Lizia vyzvedne. Z původního plánu ale nakonec sešlo a jel jsem s Liziou hned z rána k ní do práce, kde jsem počkal, až nastal čas jet na letiště (v mezičase jsem se samozřejmě věnoval Duolingu).

Na letišti jsem se potkal s ostatními studenty, kteří také odlétali z Recife přímo do Campo Grande. A i přesto, že mám z bezpečností kontroly na letišti pořád trochu husí kůži (strach podložený na absolutně ničem), prošlo všechno bez potíží a my nastoupili do letadla. Jenže bezchybně probíhající proces na letišti hodně rychle nahradilo zpoždění a my jsme tak odlétali asi o hodinu později.

Kvůli stresu z krátkého času na přestup jsme se (kvůli mně) málem ztratili na letišti v São Paulu, protože jsem si ve spěchu špatně přečetl číslo brány navazujícího letu. Naštěstí jsme si toho ale všimli a včas dorazili na naši správnou bránu. A dokonce zbyl i nějaký ten čas navíc.

Na fotce výše si můžete povšimnout, že jako jediný mám na sobě Rotary tričko. A i když jsem v minulém příspěvku pana Baráka spíš podkopával za jeho design, tady ho musím naopak pochválit. Protože právě díky toho trička si mě v letadle (São Paulo – Campo Grande) vyhlídla výměnná studentka z Indie. A výměnných studentů nás tímto stejným letem letělo více. Po přistání v Campo Grande se nás totiž na letišti posbíralo kolem deseti.

Když jsme přijeli na hotel, zjistili jsme, že hlavní autobus s drtivou většinou lidí se ještě neukázal. Šli jsme se tedy ubytovat do svých pokojů. Po rychlém vybalení (v tomto hotelu jsme měli zůstat jenom jednu noc, takže jsem toho moc nevybaloval) jsem se odebral k recepci, kde už bylo docela dost dalších výměnných studentů nejenom z Rotary, ale i s AFS.

Problémy s večeří

Tím den ale vůbec nekončí. Protože nám Belo nezaplatilo páteční večeři, museli jsme si ji nějakým způsobem obstarat sami. A to se pro některé ukázal být docela problém, protože jsme stále naráželi na nečekané potíže. Prvně jsme si chtěli hromadně objednat McDonald's, bohužel nám ale asi po půlhodině marného čekání bylo řečeno, že naše objednávka je moc velká, takže máme smůlu. Tak jsme si řekli, že si zkusíme objednat pizzu. Podání objednávky padlo na mě, a ačkoliv jsem se snažil, nedokázal jsem se dovolat na číslo, které jsem dostal. A jiná pizzerie v okruhu asi nebyla. Nakonec jsem to vzdal a objednal jsem si jídlo zvlášť, což jakýmsi zázračným způsobem fungovalo. A po podezřele dlouhém čase můj Burger s hranolkami konečně dorazil a já jsem mohl jít s plným žaludkem spát.

Žhavé překvapení

Další den jsme hned z rána konečně vyrazili směr Pantanal. Cesta měla trvat asi 5 hodin, nicméně kvůli různým komplikacím jsme dorazili až mnohem později. Na druhou stranu nemůžu si dostatečně vynachválit autobus, kterým jsme jeli, protože to bylo opravdu něco. Nejenomže měl dvě patra a seshora byl úžasný výhled, ale sedačky, které poskytoval, byly extrémně pohodlné.

Těsně před Pantanalem jsme přesedli na lokální dopravu, což defacto znamená terénní auto s korbou se sedačkami. V tento moment nám také bylo oznámeno, že je v této oblasti momentálně lesní požár, takže projíždění nebude úplně snadné. O tom jsme se ale záhy mohli přesvědčit sami. I tak jsme cestou ale mohli vidět hojné množství zvířat.

Po příjezdu k hotelu jsme zjistili další nemilý fakt. Kvůli požáru tam nefungoval ani internet, ani proud. A protože jsme přijeli mnohem později, než jsme původně chtěli, nezbyl už ani čas na aktivity, které jsme měli ten den dělat. V resortu se nacházel jeden bazén, a i přes jeho pofidérní kvalitu se do něj spoustu lidí s radostí vrhlo. A já se ani nedivím, protože ve čtyřicítkách, které v Pantanalu obvykle panují, je takové osvěžení něco, na co člověk nedá dopustit.

Když počáteční nadšení z bazénu pozvolna pominulo, rozhodl jsem se zkusit jednu zajímavou funkci svého telefonu. Ono, abych to vysvětlil, astrofotografie (focení noční oblohy), mě okouzlila hned ze začátku, když jsem ji zkusil poprvé. Takže jsem poodešel trochu stranou a... No, podívejte se sami:

Člověk by si řekl, že tady, uprostřed ničeho, kde není žádní světelné znečištění z velkých měst, to jsou přece perfektní podmínky pro něco takového! A za normálních okolností by i měl pravdu, jenomže bohužel ne v dobu, kdy jsme tam byli my. Kvůli všeho toho kouře z lesního požáru nebylo vidět skoro nic. Pro srovnání, tady najdete fotky, kde jsem o to stejné pokoušel u zámku Nový Světlov.

A protože už bylo docela pozdě, lidi postupně odcházeli do svých pokojů a spát. A v tom jsme si uvědomili, že tato noc nebude vůbec příjemná. Ti bystřejší z vás už možná tuší. Teplota venku se pohybovala kolem třiceti stupňů, což by normálně nebyl problém, ale kvůli toho, že nešel proud a my tak byli bez klimatizace, se tuto noc vyspal dobře jen málokdo.

A zpátky...

Příští den nám hned z rána bylo řečeno, že kvůli momentální situaci není bezpečné v této oblasti dále setrvávat. S touto informací jsme se sbalili a o chvíli později jsme už byli na cestě zpátky k autobusu. A to jsme si také mohli všimnout následků včerejšího požáru.

Dorazili jsme tedy do Bonita někdy vpodvečer. Po ubytování se v hotelových pokojích jsme se opět všichni nahrnuli do bazénu, který tady byl už v o poznání lepším stavu. Koupání bylo opravdu tento týden opakujícím se trendem.

A dokonce jsme po večeři i dostali nějaký ten čas na to trochu město prozkoumat. A protože je Bonito docela horká turistická destinace (minimálně tak vypadá), tak tady je docela dost pochybných obchodů a turistických pastí. Hlavní ulice vypadá skoro jako centrum Prahy.

Náhrada za Pantanal

Protože jsme odjeli z Pantanalu o den dřív, než byl původní plán, organizátoři nám zařídili pár aktivit, které se měly realizovat v Pantanalu, tady v Bonitu. Jedná z takových aktivit byla i jízda na koni. Moje skupina měla tento lehce pozměněný program hned dopoledne. Potom co jsme přijeli na zdejší ranč a i přes strach z koní, kteří někteří měli, se všem nakonec podařilo dostat se na svého koně (i když ten můj byl nějak obzvlášť hladový).

Celkově měl okruh kolem tří kilometrů a my jsme ho ušli asi za hodinu. Do toho počítám i všechny ty pauzy, kdy se můj kůň rozhodl, že právě teď je úžasná chvíle na to si dát nějakou svačinku. Když jsme dojeli, byl čas i na druhou polovinu, která kvůli limitovanému počtu koní musela počkat. Trochu mě ale naštvalo, že je na konci pustili do klusu, kdežto my jsme celou dobu jeli jenom pomalu...

Odpoledne jsme se prohodili s druhou částí a šli jsme si trochu zaplavat. Jeli jsme od parku ležící na řece Formosco. Byl to další příklad toho, jak může být brazilská příroda rozmanitá.

A když už se všichni vyřádili na koních a osvěžili v řece, přišel čas na zlatý hřeb dne. V organizaci, která se zabývá chovem hadů, a kterou mimo jiné založil i bývalý výměnný student, jsme se dozvěděli něco málo právě o hadech. Prezentace ale byla bohužel v portugalštině, takže většina lidí (včetně mě) z toho moc nepochytila. Mnohem lepší spíš byla druhá část, kde jsme si mohli hady vyzkoušet na vlastní kůži... doslova.

A teď pod zem

V úterý jsme se jeli podívat na Lago Azul, což je podzemní jezero v rokli. A tentokrát jsme jeli i docela dlouho, protože Lago Azul je trochu více vzdálené od Bonita, celkově asi hodinu autobusem. Po příjezdu nás čekala krátká instruktáž a už jsme mohli vyrazit pod zem. A musím říct, že sestup byl mnohem snazší než výstup, už jenom proto, protože dole byl takový příjemný chládek a nikomu se nechtělo jít znovu nahoru do toho úmorného vedra.

Když jsme po vyčerpávajícím výstupu znovu přišli do „základního tábora“, měl jsem takovou žízeň, že jsem na ex vypil půllitr vody, a vypil bych asi i víc, kdyby mě nelimitovala velikost flašky. A nejhorší na tom bylo, že jsem si myslel, že budu chytrý, když si svoji flašku na pití dám přes noc do mrazáku. Je sice pravda, že studená zůstala mnohem déle, akorát voda byla bohužel ve stavu, kdy se moc pohodlně konzumovat nedá.

Moje skupina sestupovala jako první, takže jsme museli počkat docela dlouho, než se všichni prostřídali. Ale když už konečně všichni vystoupali polomrtví zpátky nahoru, byl čas se posunout na další místo.

A zase do na vodu

Odpoledne jsme se nešli koupat, ale sjíždět řeku. Ale byl v tom malý zvrat. Mohli jsme na ostatní lodě házet vodu z kyblíku. Ze začátku jsme na to šli docela opatrně a v klidu. To ale rychle pominulo a hned potom, co jsme zjistili, že můžeme pádlovat taky, se v nás probudil kompetitivní duch a chtěli jsme dojet do cíle jako první. Náš pokřik většinu času sestával ze slov pro chleba v nejrůznějších jazycích světa, i když nejčastěji to bylo francouzské baguette. Zajímalo by mě proč...

Nakonec jsme dorazili třetí z celkového počtu pěti lodí, takže přesně uprostřed. Ani francouzská bageta nám v tom moc nepomohla, i když je pravda, že jsme v jeden moment byli hodně pozadu za všemi. Takže možná kdybychom si moc dlouho neprohlíželi divokou anakondu, tak bychom možná i byli první.

A jak je to už u Rotary zvykem, dnešní večer si většina z nás vyměnila naše připínáčky. A jak jsem si ze začátku myslel, že těch 80 lvíčků mi určitě bude stačit celou výměnu a že jsem s tím počtem určitě přehnal, opak se ukázal být pravdou. Jsem těsně za třetinou výměny a z původního počtu mi už zbyly jenom tři poslední. Na druhou stranu jsem si ale odnesl docela dost připínáčku ostatních a je docela zábavné sledovat, jak se postupně moje rotariánské sako zaplňuje.

Raftování... znovu?

Další den bylo na plánu znova Rio Formosco, tentokrát jsme ale jeli do jiného resortu, kde jsme strávili celý den. Tam jsme se opět rozdělili do skupinek, kde jsme dělali postupně tři aktivity.

První byla lukostřelba, která nebyla nic moc, takže to raději přeskočíme. Další aktivita bylo znovu raftování, tentokrát ale trochu jinak. Šli jsme ve vlastních kruzích. Sjeli jsme celkem čtyři vodopády a v průběhu plavby jsem i dokonce párkrát vypadl.

Po krátké pauze na oběd jsme se vrátili zpátky do areálu a prostřídali jsme se. Moje poslední aktivita bylo lanové centrum. Bohužel z něj nemám žádné fotky, tak doufám, že vám aspoň bude stačit, když vám popíšu závěrečný sjezd do vody. To bylo totiž něco úžasného. 30 metrů dlouhý sjezd přímo doprostřed jezera.

A večer, jako takový malý bonus, jsme se zašli podívat do zdejšího akvária. Při návštěvě vzniklo spoustu vtipných a skvělých fotek, a to nejen ryb.

Ještě více koupání

A tím se přesouváme asi k mé nejoblíbenější časti tohoto výletu. Program pro dnešní den byla túra za vodopády kolem oblasti u řeky Mimoso. Hned poté, co jsme přijeli, jsme se převlékli do plavek. A protože stezka začínala trochu dál od výchozího místa, měl nás na její začátek dopravit autobus. Cestou k tomuto autobusu nám průvodkyně řekla pár věcí o této farmě.

Autobus nás vyvezl na kopec, dokud už bylo na nás, abychom sešli do údolí k řece. Tam na nás čekal první vodopád a první místo pro koupání. Celá stezka vedla kolem několika vodopádů a ano, asi bych vám tady mohl celou stezku do podrobna popsat, ale myslím, že bude lepší, když se podíváte sami:

Sice nám bylo slíbeno skákání z až sedmi metrů do vody, ale můstek pro takový skok byl bohužel zavřený, takže jsme bohužel měli smůlu. Ale jak Pokáč zpívá v jedné z jeho písní, nemůžeš mít všechno, co chceš.

Je tady ale něco, co jsem vám ještě neřekl. Cestou k vodopádům jsme se stavili v obchodě, kde jsme nakoupili nějaké hračky pro děti ve zdejší školce. Každý z nás koupil několik věcí, které jsme potom odpoledne dětem předali. A něco mi říká, že si to opravdu užily.

Přeci jenom, nebyla by to Rotary akce, kdyby se nenašlo místo i pro charitativní činnost. A netuším, jak se to mohlo stát, ale prošel jsem všechny fotky a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nebýt ani na jedné z nich. Takže mi musíte věřit, že jsem tam opravdu byl.

A nakonec... šnorchlování

Konečně se dostáváme k závěru. Poslední den, na který byl naplánovaný nějaký program, jsme šli šnorchlovat do přírodního akvária - tak se to místo jmenovalo. Tentokrát moje skupina nebyla první, ale skoro poslední, takže jsme museli prvně počkat, než všichni půjdou před námi. V mezičase jsme si ale alespoň mohli projít areál a podívat se na všelijaké různé zvířátka, která tady chovali.

Pak, když na nás konečně přišla řada, utrpení neskončilo. Museli obléknout neoprenové obleky, které absolutně vůbec nebyly pohodlné. Ale když už jsme se k potápění konečně dostali, ukázalo se, že to dlouhé čekání a nepohodlné obleky přeci jen stály za to. Opravdu, tak blízko k rybám se ve volné přírodě asi nedostanete. Některé byly až na dosah ruky.

A jako takový malý bonus jsme měli možnost si dát k obědu maso aligátora. A po (opět) docela dlouhém čekání na jídlo nám to konečně přinesli. A upřímně, nečekal jsem, že to bude tak dobré. Nejsem žádný degustátor, abych uměl přesně popsat, jak to chutná, ale bylo to opravdu dobré.

Odpoledne jsme měli chvíli klidu, abychom měli čas na to se sbalit a trochu si odpočinout. A tu energii jsme večer opravdu potřebovali, protože nejenom že jsme měli poslední večeři, taky byla v plánu party.

A to je všechno...

Brzké vstávání, dobalení všech potřebných věcí a check-out z hotelu, potom i snídaně. A potom konečně nastal čas jet zpátky do Campo Grande. Nutno říct, že jsem většinu cesty prospal. Když jsme konečně přijeli do Campo Grande k letišti, nastalo obrovské loučení mezi těmi, co jeli dál až do São Paula a námi, kteří vystupovali už tady. Ono totiž, s některými z nich už se možná nikdy neuvidím. A po tomto bolestném, avšak nutném loučení, jsme se konečně odebrali na letiště.

Během čekání na let jsme se naobědvali v jediné restauraci, která na letišti byla (letiště v Campo Grande opravdu není něčím, čím by se město mohlo chlubit). A pamatujete si na moje obavy z letištní kontroly? Tak ty tady podstoupily velkou zkouškou. Můj batoh totiž neprošel napoprvé... A dostal jsem malou zástavu srdce, když ho vzali a projeli ho skenerem znovu. Nakonec se ale ukázalo, že chyba byla pravděpodobně na jejich straně, protože neprošel ani na podruhé, tak zkusili jiný skener, který už asi fungoval bez problémů, jelikož se mě nikdo sesnažil zastavit.

Z Campo Grande do Brasílie (město, ne země) nás letělo poměrně hodně. Až tam jsme se rozdělili a každý odešel ke svojí bráně. A samozřejmě by to nebyl plnohodnotný přestup, kdyby se neobešel bez komplikací. Tentokrát jsem se málem ztratil, protože hned poté, co jsem si zašel odskočit, jsem už nikoho z nás, co měli letět do Recife, nenašel. Začala tedy rozsáhlá pátrací akce. A po asi pěti minutách zoufalého hledání jsem je našel u Dunkin' Donuts stánku. Toho jsem využil a taky koupil jsem si produkt tohoto ryze amerického fastfoodového řetězce - donut jako donut. Zbytek dne ale proběhl bez komplikací a já se tak těsně před půlnocí dostal do Recife.

A tady náš týdenní souhrn končí. Doufám, že se delší čekání na trochu obsáhlejší příspěvek vyplatilo a já se zase budu těšit příště, až se zase stane něco velkého! Tak na přečtenou!

Díky, Viki.