Výlety výlety... a další výlety

Ne každý musí den být něčím zajímavý a jedinečný. To je docela důležitý fakt, který jsem zatím za svůj čas strávený tady v Brazílii vypozoroval. Spíš to zatím v poslední době bylo tak, že je období, ve kterém se nic moc kromě všedních věcí neděje, po kterém hned následuje období, ve kterém se toho děje možná až trochu moc.

Klubová Rotary schůzka

Toto období začalo čtvrtkem (31. 8.) Uskutečnil se totiž náš první klubový Rotary meeting ve formě oběda. Ano... až po pěti týdnech, co jsem tady. Náš klubový counselor je totiž docela dost zvláštní - ale o tom možná jindy. Když jsme s Liziou dorazili (překvapivě to tentokrát bylo včas), čekalo mě seznamování se všemi členy mého Rotary klubu. Následoval krátký oběd a tím celá akce skončila. Byl jsem docela překvapený, jak krátká ta schůzka byla. Dohromady všechno trvalo pouhých 30 minut.

Po schůzce jsme jeli s Annikou do obchodního centra, protože tam naše host-mámy potřebovaly ještě udělat nějakou práci. V mezičase nás s Annikou napadlo, že si zajdeme do kina. Ukázalo se, že jediný promítaný film, který jsme stíhali v nějakém rozumném čase, byl hororový film "Mluv se mnou", A ačkoliv ani jeden z nás nemá rád hororové filmy, nenapadlo nás nic lepšího, něž si zajít právě na tento film. Asi si dokážete představit, že to nebyl úplně ten nejlepší nápad.

Historické Recife s Geocachingem

Na sobotu (2.9) byl naplánovaný výlet po historickém Recife s Jonatanem (Juliin kamarád). Napadlo mě to trochu zkombinovat s Geocachingem, i když tady v Recife je kešek jenom poskromnu. Ráno jsme tedy Uberem vyrazili k první zastávce - Casa da Cultura. V minulosti vězení, dnes dům kultury státu Pernambuco. Zajímavé je to, že v místnostech, které kdysi byly cely, jsou dnes lokální obchůdky se spoustou zajímavých věcí.

Naše první destinace to byla hlavně kvůli tomu, že se na tomto místě měla nacházet keška. I když jsme ale hledali docela dost dlouhou dobu, ani s nápovědou jsme ji nebyli schopni najít. Je pravda, že to je docela frekventované místo, takže se ani nedivím, že zde moc dlouho nevydržela (pokud ji teda někdo sebral). Místo to ale je opravdu nádherné.

Po trochu neúspěšném pátrání po kešce jsme se vydali přes trh v centru do Livraria Jaqueira, což je asi jedna z nejkrásnějších knihoven, které jsem kdy viděl. Po cestě se nám vrátilo štěstí z nenalezené kešky, protože Jonatan na zemi našel 2R$ bankovku (asi 9 korun). V kavárně knihovny jsme si dali oběd ve formě trochu přerostlé Coxinhy s doprovodem Pão de Queijo.

Jakmile jsme do obědvali, vydali jsme se pěšky k Marco Zero. Místo, kde bylo Recife založeno. Je zde také pěkná historická čtvrť. Navštívili jsme tady několik obchodů, hlavně teda stojí za zmínku galerie umění, ve které se prodávají lokální díla pouze od umělců žijících tady v Pernambuco.

Cestou zpátky jsme se rozhodli, že se projedeme autobusem. A musím říct, že tady to je zážitek sám o sobě. Zdá se, že tady je řidičům úplně jedno, jak plynulá je jízda, hlavně že dojedou na čas (to by se občas Českým Drahám hodilo taky). V kombinaci s tím, že autobusy jsou tady postavené docela levně a celá souprava vrže při sebemenší nerovnosti na silnici, si asi dokážete představit, že na tuto zkušenost se jen tak zapomenout nedá.

Cestou domů jsme se rozhodli, že ještě zkusíme štěstí u jiné kešky. A tentokrát to dokonce i vyšlo. Kešku jsem našel magneticky přichycenou zespoda sedačky na autobusové zastávce. Po tomto nálezu už byl čas večeře a tak jsme si s Jonatanem zašli do nejbližší kavárny na malou zastávku.

Domů jsem se dostal až někdy kolem jedenácté večer s celkovým počtem dvanácti kilometrů v nohách. Hned co jsem si lehnul do postele, tak jsem usnul.

Roadtrip s minibusem

Ale tohle byla samozřejmě jenom jedna polovina víkendu. V neděli (3. 9.) jsme měli jet s ostatními výměnnými studenty z Recife v minibusu (tady v Brazílii mu říkají Kombi) po městě objevovat historické památky. Sraz jsme měli u Kennedy přesně v 9 hodin. Kvůli tohoto časového požadavku jsme museli obejít systém, který je tady v Brazílii nastavený, a říct našim rodičům trochu dřívější čas. A světe div se, ono to fungovalo a všichni jsme dorazili včas. Tedy... samozřejmě, že člověk, na kterého jsme nakonec museli čekat, byl náš řidič.

Jakmile všichni dorazili, byl konečně čas, abychom vyrazili. A fakt jsem rád za to, že tento minibus je jedním z těch relativně novějších, které mají klimatizaci. Tady v Brazílii to je docela nutnost. Naše první zastávka byla centrum Recife. Přesně to centrum, ve kterém jsem byl v sobotu s Jonatanem. Takže jsem si všechno prošel znova, tentokrát ale s trochu větší společností.

Zároveň jsme také navštívili galerii umění, o které jsem psal už výše. A protože jsme tady s Rotary, hned jsme začali hledat nějaké věci, které by alespoň trochu šly připnout na naše saka. A je snad jasné, že v takové hromadě věcí, které galerie nabízela, to nebylo vůbec složité.

A zde je také vhodná příležitost, abych vám představil jednu novou tvář. Jeho jméno je Kaarlo a je z Finska. Na skupinové fotce je to ten vysoký hned první zprava. A možná vás to překvapí, ale tento člověk má ještě větší denní řadu na Duolingu než já. V tu neděli, kdy jsme jeli na tento výlet, dosáhl řady 200 dní. Mazec.

Když už jsme se dosti nabažili Recife, nastal čas se přemístit na další místo. Takže jsme se všichni zase naskládali do Kombi. Tentokrát jsme měli namířeno do města Olinda - místo, které na tomto blogu už bylo v minulosti zmíněno také. Tentokrát to ale bylo na trochu déle.

Začali jsme návštěvou prarodičů Igora (jeho otec byl náš řidič). Opravdu netuším, proč jim nevadilo pozvat si osm cizích lidí k sobě domů, ale evidentně to pro ně problém nebyl. A když jsem viděl, jaký mají výhled z jejich zahrady, tak jsem byl fakt oslněn. No jen se podívejte sami - úplná džungle.

Když jsme vylezli, byl už konečně čas oběda. Tím teď nemyslím 12 hodin poledne, protože tady v Brazílii termín čas oběda pozbývá nějaké konkrétní definice. Takže takřka po půl třetí jsme se rozhodli, že je dobrý čas si vlastně dát nějaké to jídlo. Vyrazili jsme tedy do lokální restaurace, která připravovala pouze jeden typ jídla. Carne de sol - v překladu Maso ze slunce. To ale jenom znamená to, že maso bylo sušené na slunci. Toto jídlo se podává se sýrem a jakousi divnou směsí připomínající bramborovou kaši.

Běhen oběda také došlo na slosování jmen nás všech s cílem koupit tomu člověku něco, co se dá pověsit na sako (protože Rotary, že ano). Takže hned po obědě jsme se rozutekli do nejbližšího obchodu se suvenýry a začali hledat pověsitelné věci.

Moje jméno si vylosovala právě Ken. A jako jediná tak trochu nedodržela zadání. Totiž, koupila věšák na klíče. I tak jsem jí ale slíbil, že věšák na svoje sako nějak přidělám, ačkoliv mě zatím vůbec nenapadá jak. Naštěstí mám celý zbytek výměny na to, abych na to nějak přišel.

Po téhle krátké zábavné aktivitě následovala procházka po Olindě. Nejlépe asi půjde popsat fotkami níže:

Celý den jsme zakončili opět u Ken, kde jsme si trochu zaplavali v bazéně. Kennedy, protože nechtěla jít do bazénu, jsme dali za úkol sehnat jídlo. To byl opravdu skvělý nápad, protože jsme na to jídlo, které by kdokoliv jiný dokázal sehnat ani ne do pěti minut, čekali asi 20 minut. Když přišla, všem oznámila, že objednávat jídlo v portugalštině je fakt těžké.

Ten den, podobně jako v sobotu, jsem se domů dostal asi až kolem jedenácti hodin večer. Tentokrát osm kilometrů. To jsem ale ještě nevěděl, že v bazéně nachladnu. To mám z toho že se koupu v zimě.

A jako bonus...

Ve čtvrtek (7. 9.), přestože den před tím jsem se kvůli nemoci málem nezvednul z postele, Liziu dopoledne napadlo, že bychom si mohli zajet na kolo. A to bych nebyl já, abych tuto lukrativní nabídku odmítl. Tedy jsme vyrazili, tentokrát směr na jih do oblasti Paiva.

Cesta to byla většinu času příjemná, tedy pokud pominu fakt, že jsem měl pocit, že se to kolo každou chvíli rozpadne. Ale teď vážně, brzdná dráha toho kola mi vůbec nepřipadala v pořádku. Navíc, pokaždé když jsem se pokoušel brzdit, tak ty brzdy dělaly dosti nepříjemný zvuk. Celkem jsme najeli skoro 19 kilometrů.

Tak, a to by pro tento krátký rychlý update bylo všechno. Doufám, že jsem vás množstvím textu neunudil k smrti, to bych totiž opravdu nerad. Dostal jsem pár stížností, že minulý článek byl moc krátký, tak snad vám tady tohle bude stačit. Na závěr asi už nezbývá říct nic jiného, že už konečně znám datum districtového meetingu (ano, toho meetingu, který se má konat maximálně týden po příletu) a to 15 - 17. září. Můžete se tedy těšit na další příspěvek relativně brzy. Tak tedy konečně zase na přečtenou.

Díky, Viki.