Veletrh národů aneb poměrně hektický týden

V pořadí už druhý celodistriktový meeting, Veletrh národů, na kterém jsme prezentovali naše země ve stáncích, se pořádal tuto sobotu (8.10.). Jak si ale asi dokážete představit, neobešlo se to bez menších komplikací a celotýdenních příprav. Ale nepředbíhejme a pojďme se prvně podívat na to, jak to všechno začalo.

Pro čistší přírodu!

Ještě předtím bych tady ale rád popsal události minulého víkendu. Na sobotu (30.9.) jsem totiž dostal nabídku k čištění a sbírání odpadků v Mangrovském lese (myslím že to je správný předklad do češtiny, ale nejsem si tím vůbec jistý, protože to je tak nečeská věc, že to asi ani nemá pořádný český překlad). No a to bych to nebyl já, kdybych takovou nabídku nepřijal, už jenom proto, protože jsem Mangrovský les chtěl vidět. A i když se ukázalo, že se mnou pojede jenom jeden další výměnný student – Gianna, i tak to stálo za to.

Vstával jsem docela brzo, protože autobus měl vyjíždět už v 7 hodin. No, ale to by to nebyla Brazílie, kdybychom nakonec nevyjeli až o 40 minut později. Následovala asi dvouhodinová jízda na jih od Recife do města Rio Formosco. Tam jsme po krátké svačině, delším kurzu a ještě delším focení skupinové fotky konečně šli čistit les. A že jsme toho nasbírali docela dost – dokonce jsme mělo to štěstí a ukázal se nám i malý červený krab!

Po sbírání odpadků byl čas na další skupinovou fotku, po které jsme nasedli do dalšího autobusu, tentokrát menšího, a jeli jsme někam doprostřed ničeho si dát oběd, který dle mého gusta taky trval docela dlouho. Po obědě byl čas na další focení (fakt toho focení bylo strašně hodně) a konečně až poté jsme jeli zpátky do Recife.

Po Recife - část druhá

Neděle (1.10.) oproti tomu byla trochu více klidná. Odpoledne mě Jonatan vzal do centra Recife, tentokrát ale do trochu jiné části než minule. Opět jsme jeli veřejným autobusem. A i když mě to ještě pořád děsí, už jsem si zvykl na styl jízdy zdejších řidičů. Dorazili jsme tedy na místo a prošli jsme se po ulici, od které se pražská náplavka má co učit. Došli jsme až k festivalu kávy, kde bylo opravdu hodně lidí, takže jsem si bohužel žádné lattéčko vyzkoušet nemohl.

Jonatan po chvilce hledání svých známých (důvod, proč jsme tam vlastně vůbec šli), došel k závěru, že už asi šli domů. Naštěstí ale bydlí jenom pár metrů od místa konání. Došli jsme tedy k nim a chvilku jsme seděli venku a povídali si o všemožných věcech.

Den jsme zakončili v obchodním centru, protože jsem si potřeboval koupit pár věcí. A když už jsme tam byli, tak toho Jonatan využil a ukázal mi jeho oblíbenou kavárnu, takže jsem si svoje lattéčko mohl užít alespoň tam. A vůbec mě nepřekvapuje, že je jeho oblíbená.

Přípravy na Veletrh národů

A konečně k hlavnímu tématu tohoto příspěvku. Dohodli jsme se, že Česko a Slovensko bude mít jeden stánek, hlavně protože nás je málo (pouze já, Ela a Giovanna – minulý rok strávila na Slovensku) a i protože jsme pod jedním distriktem. Já jsem si dal za úkol sestříhat video, které poběží v pozadí. A to jsem taky udělal, pracoval jsem na něm celý týden ve volném čase s celkovým časem trvání něco málo přes hodinu. Taky jsem dostal nápad navrhnout a vytisknout banner, abychom udělali nás stánek ještě více zajímavý.

V pátek, den před veletrhem, jsem dostal ještě jeden nápad - a to nakreslit plakát s nějakými informacemi o Česku. Šikovně využil toho, že jsem šel s Arturem (jeden z pacientů mé host-mámy) na Açaí. Cestou zpátky jsem se stavil v papirnictví a koupil materiál na to, co jsem se chystal udělat. A protože se vůbec nepovažuju za člověka, který by uměl kreslit, musel jsem si práci nějak ulehčit.

A na to že to byl první takový plakát, který jsem kdy dělal, si myslím, že se výsledek docela povedl. Fotka byla pořízena až po akci, proto má plakát určité nečistoty.

A tak přišel den D

Den, kdy jsem vstával ve 4:40. Celou půlhodinu před tím, něž jsem si nastavil budík, a vzhledem k tomu jak dlouhý měl dnešní den být, tak jsem za to byl opravdu vděčný. Sbalil jsem všechno, co jsem potřeboval a protože jsem vstával tak brzo, tak jsem si vyfotil i východ slunce.

Kolem šesté mě vyzvedla známá Lízy, která mě trochu přiblížila k místu konání. Do domu, kde byla přes noc ubytovaná Sarah z Německa (všichni studenti, kteří nebyli z Recife, byli v noci z pátku na sobotu ubytovaní v bytech Rotariánů). S tou jsme pak jeli autem až na místo konání. Po chvilce bloudění a snahy se najít tu správnou budovu univerzity jsme konečně dorazili na místo. A i když se řeklo v 7 a my jsme přijeli krátce po sedmé, byli jsme první.

Ostatní výměnní studenti začali přijíždět až o půl hodiny později. Rozvěsili jsme plakáty a rozestavili stoly pro stánky. A tady jsem narazil na první věc, se kterou jsem nepočítal. Akce se konala venku, a ne vevnitř. A ze začátku to taky vypadalo tak, že náš československý stánek bude mít k dispozici jenom dva stoly, i když původně měl mít čtyři (každá země měla mít dva stoly). To byl problém, protože jsme neměli šanci všechno nacpat na pouze dva stoly. Nakonec se nám podařilo vyjednat i třetí stůl. To, že možná nebudeme mít přístup k elektřině byl další šok. Znamenalo by to, že to video, které mě stálo krev a slzy, by bylo prakticky k zahození. Naštěstí i to se nakonec podařilo vyřešit a náš stánek ve výsledku vypadal takto:

Bohužel, jak si možná někteří z vás všimli, je česká vlajka na stěně nalepená opačně. Možná I díky stresové situaci nikdo z nás nezaznamenal, že ji Gianna nalepila naopak. Trochu škoda, ale všechno nemůže být perfektní. Nicméně mě trochu uklidňuje to, že i vlajka Zimbabwe, která byla hned vedle nás, byla naopak. A další uklidňující faktor je to, že tam ty vlajky nezůstaly věčně, protože se ukázalo, že lepící páska není nejlepší připevňovací způsob.

Během celé události jsem dokonce rozdal i pár svých připínáčků, protože se ukázalo, že jsem jich vyrobil trochu víc, něž bylo třeba. A slovy trochu myslím to, že mi jich zbylo asi padesát.

Těsně před obědem byl čas na focení skupinových fotek. A v tom vedru v Rotary saku jsem měl pocit, že dostanu úpal, stejně jako se stalo na prvním celodistriktovém setkání (to je mimochodem jeden z důvodů, proč jsem o této události nenapsal článek). Po focení jsme všichni společně zasadili strom Paubrasilia ‒ v předkladu Brazilské dřevo.

A protože na veletrhu museli mít všichni Rotary trička, zjistil jsem, že dost lidí má i košile. A myslím si, že je docela škoda, že my, českoslovenští outboundi, jsme Rotary košile nedostali. Asi si o tom promluvím s panem Barákem…

Ale tímto den ještě nekončí!

Krátce po konci veletrhu jsem se už připravoval doma na další událost, která se měla dneska stát. Dámy a Pánové, představuji vám Jogos internos. Věc, která v Česku nemá obdoby, a věc, kterou bych u nás možná i docela uvítal. Jsou to vlastně takové malé školní olympijské hry, kdy všechny třídy soutěží proti sobě v nejrůznějších sportech. No a právě dneska bylo slavnostní zahájení této události.

A jak už je tady zvykem, s Liziou jsme dorazili pozdě. Doběhl jsem do naší backstage místnosti, kde na mě už skoro všichni čekali, nebyl jsem poslední. Dostal jsem zelenou vlaječku a barvu na obličej. A po chvilce čekání už byl čas pro naši třídu, aby zahájila její slavnostní průvod.

Následoval nástup všech tříd a za doprovodu brazilské národní hymny všichni složili slib, že budou hrát čestně (tedy to mi říká moje limitovaná portugalština, ale ruku do ohně bych za to fakt nestrčil). Dokonce jsme měli i olympijský oheň! A pak už zbývala jenom taneční přehlídka.

Ale ani tohle ještě není konec, byl jsem totiž pozván na pizza afterparty! Pozvání jsem samozřejmě přijal, i když jsem věděl, že se vstáváním o půl páté ráno budu padat únavou. A jsem rád, že jsem tak učinil, protože ačkoliv jsme na pizzu čekali docela dlouho, tak byla výborná!

Ale tady už dnešní vyprávění opravdu končí. Musím se opět omluvit za trochu delší rádiové ticho, které ode mě v poslední době znělo. Pravdu ale je, že jsem mimo jiné neměl moc náladu na to psát. Doufám ale, že jste si o to víc užili dnešní příspěvek a snad o něco dřív než tentokrát, na přečtenou!

Díky, Viki.