Takové bylo Iguaçu

Iguaçu – největší systém vodopádů na zemi obklopený zachovalým pralesem, jeden ze sedmi nových divů světa, světové dědictví UNESCO. Tam, ale i na dalších místech jsem se na březnovém zájezdu byl podívat. Pojďme si tedy společně povyprávět, co všechno se tam dělo.

Všechno to začalo jako vždycky v Recife. Tentokrát jsem ale letěl sám. S krátkým mezipřistáním v São Paulu, kde jsem se potkal s holkami, které letěly z Natalu (a taky kde jsem se stihl tradičně skoro ztratit – možná přehodnotím, že Lisabon je nejhorší letiště na světě), to byla v celku pohodová cesta. Dokonce jsem dostal sušenku! Sice nebyla na takové úrovni jako čokoláda z Lufthansy, ale je fajn vidět, že se alespoň trochu snaží.

V Iguaçu na letišti si nás vyzvedli lidi z Belo Brasil a společně jsme pak zamířili na hotel, kde jsme tentokrát měli zaplacenou večeři. To mě příjemně překvapilo, protože kvůli zkušenosti z Pantanalu jsem už cestou na hotel projížděl brazilský ekvivalent Foodory a vybíral jsem, co bych si objednal na večeři. Je třeba ale říct, že kde první Pantanlská večeře scházela, tam ta Iguaçská vynahradila úplně všechno.

S plným žaludkem a vyřízeným check-inem už byl konečně čas na to, trochu si po cestě odpočinout a vyspat se, protože nabitý program začínal už hned zítra ráno.

Ale prvně, ptáci

Naši první pondělní zastávkou byla ptačí zoo. Vyjeli jsme autobusem hned po snídani v osm hodin. Když jsme přijeli, na nic jsme nečekali a hned jsme šli dovnitř. A to byl úplně jiný svět. Prošli jsme několik pavilonů, kde bylo spousta plameňáků, papoušků, orlů… a spousta dalších ptáků, které jsem nikdy předtím třeba ani neměl šanci vidět (a u kterých už jsem stihl zapomenout, jak se jmenují). Zajímavostí také je, že tato soukromě vlastněná zoo zachraňuje ptáky z černého trhu a ze zajetí, takže docela obstojně pomáhá ohroženým druhům.

Prošli jsme celý park skrz na skrz různými klikatými cestičkami, za jednoho pavilonu do druhého. A právě v pavilonu s motýly jsem zaslechl češtinu. Netrvalo dlouho a už jsem s českým párem, který jsem potkal jen tak náhodou, byl v aktivní diskuzi o výměně, o Brazílii a o tom, co tady vlastně dělají oni – a to jsem ještě nevěděl, že ten stejný pár dneska nezávisle na sobě potkám ještě třikrát.

A konečně vodopády!

Na hlavní náplň výletu jsme nemuseli čekat vůbec dlouho. Po tom, co jsme v ptačí zoo vzali obchod se suvenýry absolutním útokem jsme se přesunuli doslova přes ulici k hlavní bráně do Národního parku Iguaçu. Po tom, co jsme vstoupili do areálu parku, jsme chvilku počkali na vyhlídkový autobus, který nás svezl až k začátku turistické trasy.

Když jsme po pár minutách přijeli na místo, všem spadla brada. Ono ty vodopády totiž na fotkách vypadají, že jsou mnohem menší, než jsou ve skutečnosti. Udělali jsme skupinovou fotku se všemi výměnnými studenty a vlajkami, kterou bohužel ale nemám ve vysoké kvalitně, protože, no… Belo.

Vyrazili jsme tedy na cestu plnou různých výšlapů, sestupů, ale hlavně nádherných výhledů. Turistická trasa končila u Ďáblová chřtánu, což je docela trefné jméno pro to, co vystihuje. Skoro až do něj vede dřevěná stezka, na které ale nikdo nevydržel moc dlouho, protože tam kvůli všudypřítomné vlhkosti vzduchu při trochu delším pobytu budete úplně promoklí.

A po tomto výrazném pětikilometrovém výkonu byl konečně čas na oběd, který jsme si dali v bufetové restauraci s úžasným výhledem na vodopády (od toho se taky odrazila cena…) – alespoň že to jídlo tady bylo dobré.

Ještě blíže

Po obědě jsme se rozdělili na dvě skupinky. Ti, kteří se odvážili, a ti, kteří ne. Řeč byla o tom, projet se na lodi až přímo pod vodopády. No, a je snad jasné, že od toho jsem nemohl odstoupit. Nastoupili jsme tedy do našeho autobusu a poodjeli ještě trochu dál.

Po tom, co nás autobus vyhodil na zastávce Macuco Safari, jsme si koupili lístky a všichni jsme nasedali do speciálních aut (golfový vozík s vlečkou). Cestou nám dokonce i průvodce řekl něco málo o zdejší přírodě a národním parku. Cesta to ale nebyla dlouhá, protože po chvilce jsme museli změnit auto na více terénní, které nás svezlo ještě níže.

Dorazili jsme do stanice, kde jsme museli změnit způsob dopravy ještě jednou. Ještě předtím jsme si ale schovali všechny věci, které nerady vodu, do skříněk, protože to, co se mělo odehrát na člunu, by asi úplně nepřežily. Všichni jsme naskákali do speciálního výtahu, ze kterého bohužel nemám žádné fotky, a svezli jsme se ještě níže na úroveň vody k molu.

Tam jsme si všichni vzali záchranné vesty a nasedali do člunu, který pro nás už byl připravený. Vypluli jsme. Po několika prudkých otáčkách konečně nastal ten moment, na který jsme všichni čekali. Vjeli jsme po jeden z menších vodopádů. A ačkoliv se to z jeho velikosti moc nejevilo a ani jsme pod ním nesetrvali nějak dlouho, všichni jsme úplně totálně promočení až na kost.

Po tomto úžasném zážitku jsme se převlékli a zamířili zpátky na hotel si dát zaslouženou večeři, která ale už nebyla tak luxusní jako den předem.

Nákupy v Paraguayi

Spousta lidí v Česku jezdí nakupovat kvůli cenám do Polska. Tady v Brazílii je to ještě víc znásobené, protože na spoustě produktů importovaných ze zahraničí je přípočítané nesmyslně velké clo. A proto lidi, kteří to mají relativně blízko, jezdí radši nakupovat do Paraguaye. A stejnou zkušenost jsme si mohli vyzkoušet i my. Nicméně protože já úplně nakupování v lásce nemám a nemyslím si, že na něm je něco zajímavého, tuto část raději přeskočíme. Jenom asi řeknu, že mě mrzí, že jsme z Paraguaye viděli jenom obchodní centrum…

Po, dle mého názoru, až moc dlouhém nakupování jsme se vrátili do Brazílie a dali jsme si oběd v dalším obchodním centru, kde jsme potom měli ještě další volno. Naštěstí toto obchodní centrum ale mělo i něco zajímavého, takže jsme s pár lidmi šli do muzea iluzí. Tady asi nechám obrázky, aby mluvily samy za sebe.

Vodní elektrárna Itaipu

Po obědě byla na programu podle mě ta nejzajímavější část dne. Byli jsme se totiž podívat do Itaipu – vodní elektrárna o výkonu až 14GW, což ji dělá třetí největší vodní elektrárnou na světě (v dobu, kdy byla ukončena její výstavba, byla dokonce největší). Celá hráz je něco málo přes 7 kilometrů dlouhá a vysoká necelých 200 metrů. Prostě trochu „větší“ Kružberk.

Ještě předtím, než jsme ale mohli vstoupit do areálu, jsme museli projít bezpečnostní kontrolou se skenerem, podobně jako na letišti. Všichni ale prošli v pořádku a my tak mohli nastoupit do dalšího vyhlídkového autobusu. Říkal jsem si, že jim turismus musí dělat pořádné peníze, když tady pro něj mají připravenou takovou pěknou infrastrukturu – ale k tomu se ještě dostanu.

Jeli jsme asi zatím po nejkvalitnější cestě, kterou jsem v Brazílii viděl – opravdu nádherně upravená čtyřproudovka – říká to docela dost o zemi, když ty kvalitnější silnice jsou soukromě vlastněné.

Ale ještě předtím, než jsme přijeli až úplně k hrázi, jsme projeli pár pěkných vyhlídkových míst, ze kterých šla hráz nádherně vidět v celé své kráse (opravdu se na turismus muselo myslet). Potom konečně nadešel čas se projet po té velké silné betonové monstrozitě, která zadržuje ohromnou 1350 km² velkou vodní plochu.

Ale bohužel, všechny skvělé věci musí jednou skončit, a i tak se naše exkurze uchýlila ke konci, kde mě ale Itaipu stihlo překvapit ještě jednou. Odcházeli jsme totiž přes obchod se suvenýry. To už jsem si začínal říkat, jestli jim turismus opravdu nedělá více peněz než ta elektřina, kterou vyrábí. Nedokážu si totiž vůbec představit, že by třeba náš český Orlík prodával vlastní kšiltovky a přívěšky na klíče…

Po úžasném dni úžasná večeře

Dobře, možná to s těmi večeřemi trochu přeháním, ale tuhle musím opravdu vyzdvihnout – slibuji, že to je poslední večeře, o které se v tomto příspěvku zmíním. Večeřeli jsme totiž v restauraci Rafain Churrascaria Show, která v roce 2016 držela světový rekord za představení nejvíce kulturních tanců během večeře.

Příjemně mě překvapilo, když mi k jídlu přinesli i českou vlajku. Vlastně všichni hosté měli na svém stole vlajku své národnosti, a to obzvlášť platilo pro náš stůl s výměnnými studenty, kde byl skoro každý z úplně jiného koutu světa. Je ale trochu škoda, že jsem další českou vlajku už nikde nenašel…

Co už ale škoda rozhodně nebyla, bylo slibované hodinu a půl dlouhé představení všemožných kulturních tanců nejenom Brazílie, ale i celé Latinské Ameriky – viděli jsme brazilskou Sambu, mexický balet nebo třeba čilskou Cuecu.

To nejlepší na konec!

A tak jsme se dostali až k poslednímu dni výletu, který byl ale asi nejlepší. Hned z rána jsme přejeli přes hranice Argentiny, abychom se podívali na vodopády i z druhé strany. A Národní park Iguazu mě překvapil hned ze začátku. Do hlavní části parku se totiž místo autobusem jelo vlakem! Byl to první vlak, kterým jsem se svezl v posledních osmi měsících.

Na rozdíl od brazilské strany, Národní park Iguazu je spíše rozsáhlá síť všemožných stezek a cestiček. I proto se mi argentinská strana líbila trochu víc než ta brazilská (omlouvám se, mí brazilští čtenáři), i když třeba neměla takové dechberoucí výhledy. V parku jsme strávili celé dopoledne a během toho jsme si prošli dva poměrně dlouhé okruhy.

Po tom, co jsme se nabažili všech výhledů (a že to nebylo vůbec jednoduché) jsme se přesunuli na další zajímavé místo. Trojmezí mezi Brazílií, Argentinou a Paraguay. Nachází se tady monument, na kterém jsme si všichni prostě museli udělat fotku.

Cestou zpátky jsme se zastavili i ve městě Puerto Iguazú, kde jsme si dali krátký rozchod. Diego (student z Mexika) mě zatáhl do mexické restaurace, kde nám ukázal jeho domovskou kuchyni. Vtipné taky bylo, že nám restaurace nestihla jídlo donést včas, takže jsme si ho museli vzít zpátky s námi do autobusu.

A tím nám to končí...

Ve čtvrtek dopoledne už jsme postupně začali odlétávat. S mojí skupinkou jsme z hotelu odjížděli kolem osmé hodiny ráno. Na letišti jsme ještě stihli udělat společnou fotku s našimi pasy, ale potom už každý z nás šel svojí cestou. A ještě jedna poznámka: letecký pohled na Vodopády Iguaçu taky určitě stojí za to!

Takové byly moje zážitky v Iguaçu. Možná to bylo celkově trochu kratší a méně dobrodružné než Pantanal, ale jsem si jistý, že expedice do Amazonského pralesa (na kterou mimochodem jedu doslova v den vydání článku) to mnohonásobně vynahradí. A kdyby vám náhodou všechny ty fotky, které jsem tady nahrál, nestačily, mám pro vás skvělou zprávu! Sestříhal jsem totiž video, na které se můžete podívat také. Doufám, že jste si článek užili a určitě se můžete těšit v době neurčité na článek právě ze severu Brazílie. Děkuji, že jste dočetli až sem a zase příště na přečtenou!

Díky, Viki.