Škola a první (neoficální) Rotary meeting

Na začátek se vám musím trochu omluvit za neaktivitu, ale realita je taková, že kvalitní věci prostě potřebují čas. Protože si na těchto textech nechávám záležet, budou asi vycházet méně často. Samozřejmě si dělám srandu a jenom se tady projevila moje lenost.

Takže, abychom nějak začali, spolužáci ve škole jsou přesně takoví, jako mi bylo slíbeno. To jest absolutně vůbec neměli problém mě začlenit do kolektivu a chtějí si povídat úplně vždycky a úplně o všem. Takže si asi dokážete představit, jaký tady byl můj úplně první den ve škole.

Pokud jste si tipli, že ten den nějakým způsobem zahrnoval Fidorky, bingo! Prý byly vynikající. Ale zpět k věci. Abych vám tu školu aspoň trochu popsal, tak zapomeňte úplně na všechno, co víte o českých školách. Je to obrovsky malý komplex. Tím myslím to, že se jim podařilo vměstnat opravdu hodně věcí do relativně malé budovy. Škola totiž má tělocvičnu, dva indoorové tenisové kurty, bazén, kapli, knihovnu a dokonce i kino. Můžete si udělat trochu lepší představu obrázkem níže. Funguje to jako gymnázium s velkým množstvím volitelných předmětů.

Vím, že si spousta lidí stěžuje na to, jaká je Kratochvilka bludiště, ale věřte, že s tímto se fakt rovnat nemůže. Tady fakt v umístění místností žádný pořádek ani systém není. Můžete mi věřit. Hledal jsem ho.

Další hodně zajímavá věc je to, že tady jsou třídy stavěné na šířku a ne na délku. No a při mojí prezentaci jsem zjistil, že tohle designové rozhodnutí je docela nepraktické. Sice možná je trochu větší tabule, ale lidi, kteří na tu tabuli koukají z toho nejhoršího úhlu fakt nemají šanci přečíst obsah. Nemluvě o tom, že když běží projektor, tak přednášející blokuje pohled na plátno docela dost lidem.

No a když už jsme se dostali k té mojí slavné prezentaci, tak ta byla docela velká. Sice jsem to plánoval na tak ~25 minut, což je taky čas, který mi to trvalo prezentovat nanečisto doma, ale ve škole se to podařilo natáhnout na neskutečných 80 minut. Prezentoval jsem tak skoro 2 vyučovací hodiny. Zejména za to může učitelka, která se pořád ptala na různé věci, a taky fakt, že to musela spolužačka překládat do portugalštiny. A i když jsem se jí snažil co nejvíc ušetřit práci, zvládl jsem maximálně tři věty v portugalštině, a to navíc dosti pochybné kvality.

Taky jsem se upsal k jakémusi dobrovolnému programu od americké univerzity Full Sail. Akce je každé úterý online, počínaje dneškem. A protože to je americká univerzita, která z jejich studentů vydělává nekřesťanské peníze (podle ceníku školného stojí technické vzdělání skoro 100 tisíc dolarů) tak na každé hodině vítěz Kahootu něco vyhraje. První hodinu jsem vyhrál já. Herní klávesnici. Opravdu netuším co s ní tady budu dělat...

Ale dost školy...

Pojďme se raději pro změnu podívat na ostatní výměnné studenty ze zdejší oblasti! Akce, která se odehrála tuto sobotu, ale zatím nebyla oficiální. Ještě tady totiž nejsou všichni. Hlavně teda lidi z USA chybí. Fakt netuším s čím mají ambasády ve Státech problém. No a protože tady v Brazílii jsou někteří už skoro měsíc (například třeba já), rozhodli se uspořádat takový menší Rotary meeting už teď s tím, že ten hlavní bude až na konci září.

Přijelo nás jenom šest. Anniku už znáte, ale představím ostatní. Takže zleva to je Gianna - USA, Grayce - USA, Agnete - Dánsko, fakt doufám že mě jste všichni poznali, Annika - Německo a Eli z Taiwanu.

Celý meeting začal prezentací, kterou už jsem nicméně ale viděl. Spíš to bylo opakování pro ty, co to nestihli, když byla online. Následoval rychlý oběd a bazén, odkud jsem si i přes moje sebevětší úsilí odnesl spáleniny na ramenech. Evidentně je tady slunko tak nepřátelské, že ani opalovací krém SPF 50 nestačí.

Po koupání přijela Emanu, jedna z dalších vysoce postavených lidí v distriktu. Zbytek akce jsme se buď bavili mezi sebou a nebo jsme jedli. Ale taky třeba například došlo na tradiční výměnu pinů.

Po konci akce jsme s Annikou a Carol (host-sestra Anniky) do obchodního domu na rozlučkovou večeři, protože Carol v pátek jede na rok do Států. Byli jsme v Pizzerii, která nebyla nějak zvlášť špatná. Teda až na jednu netradiční kuriozitu. Pizza s čokoládou. Fakt by mě zajímalo, kolik Italů se muselo otočit v hrobě při mé konzumaci tohoto pokrmu. A musím se vám přiznat s tím, že to v dohledné době moje oblíbené jídlo fakt nebude.

Po večeři jsem byl mile překvapen tím, že se jelo k nám domů. Cestou z obchodního domu jsme s Annikou v autě pouštěli hudbu nejen německou, ale taky českou. A s hudbu jsme nepřestali, ani když jsme dorazili k nám domů. Moje trápení se s Chromecastem se nakonec vyplatilo a mohl jsem tak pustit Spotify na televizi s domácím kinem. No prostě krása.

Na závěr vám chci slíbit, že jako omluvu za dvoutýdenní rádiové ticho vám hned tento víkend napíšu o něčem, co se stane v sobotu. Zatím ale nechci moc prozrazovat, co to bude. Však vy se necháte překvapit.

Doufám, že jste si těch pár minut čtením tohoto příspěvku užili, a že se zase vrátíte, až se rozhodnu napsat další. Budu se těšit zase příště a "na přečtenou!"

Díky, Viki.