Sága o vánočce

Jak už někteří z vás asi ví, brazilské Vánoce jsem se pokusil obohatit tradiční českou vánočkou. Tento příběh ale není jenom o tom strčit těsto do trouby a chvilku počkat. Je plný zvratů, nečekaných uvědomění a hlavně adrenalinu. Doufám, že jsem ve vás nabudil trochu zvědavost a pojďme se podívat na tento vánoční speciál, který se sice trochu opozdil, ale už znáte Brazílii, takže se nemůžete divit.

Psal se poklidný adventní pátek (15. 12.) a já jsem si někde tady řekl, že upéct vánočku na menší vánoční setkání, které jsme měli naplánované s ostatními výměnnými studenty na neděli (17. 12.), vlastně nemusí být tak špatný nápad. Zašel jsem tedy s klidnou hlavou do obchodu. To jsem ale ještě nevěděl, že tohle bude jedna z mnoha cest do obchodu, které v následujících dnech uskutečním.

Šel jsem podle nákupního seznamu, který jsem si sestavil dříve, dokud jsem nenarazil na komplikaci. Nikde jsem neuměl najít strouhané mandle! To byl ovšem velký problém, protože co by to bylo za vánočku bez mandlí… „Nevadí,“ řekl jsem si, „zkusím jiný obchod!“ a s plnou taškou surovin jsem se vrátil domů. Trochu je mi líto obsluhy supermarketu, protože nějak museli přelouskat moji lámanou portugalštinu a neschopnost si zapamatovat, jak se jmenují strouhané mandle v portugalštině.

V sobotu odpoledne jsem šel koupit máslo, tentokrát do jiného obchodu. Netuším, jak se mi povedlo máslo nekoupit v pátek, ale tak nějak se to asi stalo. Koupil jsem tedy máslo a vyšel na cestu zpátky domů. V tom mi ale došla jedna věc. Vždyť jsem se úplně zapomněl zeptat na strouhané mandle! Pospíchal jsem tady zpátky, abych to stihl ještě předtím, než se setmí. A… ani tento obchod v jeho sortimentu nenabízel strouhané mandle. Byl jsem tak donucen se vyčerpaný a se zklamáním vrátit domů s prázdnou.

Lizia mi později oznámila, že mě v neděli bude vyzvedávat už kolem jedné odpoledne kvůli rodinné akce, kterou chce stihnout. Počítal jsem s tím, že budu mít čas na pečení odpoledne, ale tohle mě nějak nevyvedlo z míry. Jenom se prostě v neděli probudím trochu dřív.

Tím ale sobotní příběh nekončí. Večer, když jsem pracoval na svém počítači, mě jen tak pro nic za nic napadlo zkusit přeložit z portugalštiny do češtiny jméno droždí, které jsem koupil v pátek. Asi si dokážete představit ten šok, když mi překladač vyhodil zpátky prášek do pečiva. Tyhle dvě věci mají v portugalštině skoro identický název, takže jsem omylem koupil něco, co jsem nechtěl! A protože jsem zítra ráno měl začít péct už kolem šesté, což je mnohem dřív, než otevírá jakýkoliv obchod v nedělním provozu, musel jsem jednat rychle. Už tak bylo kolem skoro devět večer, takže se zavíračka blížila hodně rychle.

Vtrhl jsem k Lizii do ložnice a společně jsme se snažili vymyslet nějaký plán. Napadlo nás, že bychom teoreticky mohli zkusit nechat objednat droždí na dovážku. Otevřel jsem tedy aplikaci a vybral jediný obchod, u kterého byla možnost doručení takto pozdě. Ale asi jsem hledal droždí moc dlouho, protože když jsem se konečně dostal k zaplacení, už bylo 21:04 a velký červený text „po deváté večer nedoručujeme“ mi rozhodně radost neudělal.

Měl jsem tedy jeden poslední nápad. Objednat si Uber k obchodu a zpátky. Musíte totiž pochopit, že kolem deváté večer v Recife není úplně dobrý nápad chodit pěšky venku. A já nemám v plánu nic riskovat. Hodně narychlo jsem si tedy objednal Uber a vyrazil jsem.

Přijel jsem před obchod a vešel dovnitř. Chvíli jsem musel hledat, ale potom jsem konečně našel krabičku se sušeným droždím. Jenomže… byla prázdná. Na chvíli mě zachvátila panika, že přeci jenom nebudu moct upéct prvotřídní českou vánočku. V tom jsem se ale podíval jenom o trochu vedle a všimnul jsem si úplně stejné věci, jenom od jiné značky. Popadl jsem tedy všechny a vyrazil k pokladně (tady je nutno dodat, že jsem si ve spěchu těch sáčků vzal asi 7). Vrátil jsem se tedy domů a s klidnou hlavou jsem šel spát.

Následující den v neděli jsem se probudil už o půl šesté. Do jedné hodiny odpolední bylo ještě docela dost času, tedy alespoň to jsem si myslel. Po krátké snídani jsem založil těsto a nechal ho kynout. Už jenom toto mi zabralo mnohem víc času, než jsem si původně myslel. V průběhu toho, jak těsto kynulo, mi došla ještě jedna věc. Nemám dostatek mouky na vyválení těsta na kuchyňské lince. Vyrazil jsem tedy do obchodu ještě jednou. A protože jsem ještě pořád neměl strouhané mandle, vybral jsem třetí obchod, ve kterém jsem ještě nebyl. Mouku jsem sice našel, ale strouhané mandle? Bohužel ne…, A v tom mě napadlo se podívat ještě do jednoho obchodu, který jednou Lizia zmínila, že je v okolí.

Zkusil jsem se tedy podívat i tam. Prošel jsem všechny regály, ale opět jsem nikde tuto klíčovou položku neuměl najít. Zeptal jsem se tamní zaměstnankyně, jestli náhodou něco takového nemají. Na chvilku se zamyslela, podívala se do sekce oříšků, a potom, když ani ona nic nenašla, se šla podívat do skladu. Tohle byly nejdelší dvě minuty mého života. Když se vracela, nervózně jsem vyhlížel, jestli drží v rukou to, co jsem tak zoufale potřeboval. A ANO! Vzal jsem tedy krabičku strouhaných mandlí a pospíchal k pokladně.

Vrátil jsem se domů a z těsta jsem začal plést vánočky. Z původního plánu udělat dvě velké nakonec sešlo a rozhodl jsem se pro čtyři trochu menší. Už jenom kvůli toho, že tady nemají tak velké plechy. Začal jsem tedy péct. A musím říct, že plynové trouby jsou to nejhorší, co mohlo tento svět potkat. Nejenomže se to chová úplně jinak, než jak člověk předpokládá, takže jsem první vánočku se mi podařilo trochu připéct, ale taky jsem se několikrát spálil (to možná byla moje chyba, ale i tak za to může ta plynová trouba). Když jsem se vším skončil, bylo kolem třičtvrtě na jednu. Stihl jsem to jen tak tak.

Všichni, kterým jsem toto své dílo nabídl, si ho nemohli vynachválit. Tedy jenom Ela (studentka ze Slovenska) říkala, že tradičně by to těsto mělo být trochu měkčí, ale tak… Kdo ví, jak dělají vánočky na Slovensku.

Tento článek byl takový vánoční speciál, takže ho můžete brát ode mě jako takový menší vánoční dárek. Snad jste si tento více dramatický příspěvek užili a já se na vás budu těšit zase příště! Tak na přečtenou!

Díky, Viki.