První týden, první dojmy

První týden. Ten mám právě za sebou. A jaký byl teda vlastně začátek mojí výměny? Pojďme se na to společně podívat!

Úterý

Začněme v moment, ve kterém minulý příspěvek skončil. V úterý přiletěla Annika (holka z Německa, shodou okolností bydlí asi 10 kilometrů od českých hranic) a Agnete, která je z Dánska. A protože jsem měl čas, tak jsem byl na letišti s Arthurem, abychom je přivítali. Jejich přílety byly od sebe vzdálené asi 2 hodiny, takže mi Arthur v mezičase dal zkusit Pão de queijo (sýr v těstu) a Coxinha, což je kuřecí maso zabalené v bramborovém těstu a smažené v oleji. Tyhle dvě věci jsou tady tak běžné a jednoduché na přípravu, že přemýšlím nad tím, že je udělám doma v Česku, jak se vrátím.

Po přivítání jsme šli s Lucasem (můj host-bratranec, který jede tento měsíc na rok do USA) do obchodního centra, kde na nás čekala Lizia. Společně jsme si potom jeli dát další tradiční brazilské jídlo, Tapioca de coco e quejio, popsal bych to asi jako takové taco s kokosovou a sýrovou náplní. Ta ale nemusí být nutně kokosová, protože jenom jeden pohled na menu stačil k uvědomění, že existuje asi milion variací. Dokonce i Lizia řekla, že je ještě neměla všechny.

Jakmile jsme dojedli, jeli jsme za mojí host-babičkou, kde jsme si dali zmrzlinu. Taky jsem tam zjistil, že Lucase hodně zajímá hudba, a to především ta klasická. Takže když se mě zeptal na nějaké české klasické skladatele, samozřejmě jsem mu nemohl pustit nic jiného než Vltavu od Bedřicha Smetany. Hodně si to pochvaloval.

Večer jsme doma měli všichni čaj, a tak přišel moment předání asi nejhodnotnějšího dárku, který jsem s sebou přivezl. José dostal knoflíky na oblek. Lizia dostala náhrdelník a pilník na nehty, který dostala i Julia. Ovšem nebyly to jen tak ledajaké předměty, všechny na sobě měly Český Krystal.

Středa

Další den se uskutečnil můj první výlet na kole. Odpoledne jsme jeli s Lucasem asi 18 kilometrů podél pobřeží Recife. Cestou jsme si dali Agua de coco, doslovně se dá přeložit jako „Voda z kokosového ořechu“. Když jsme se vraceli, tak jsme museli jít asi polovinu cesty pěšky, protože Lucas to moc nedával. Holt bohužel asi moc nejezdí na kole. Když jsem se ho ptal, kolik toho normálně najezdí, tak mě hodně šokovalo, když odpověděl, že asi jenom 2 kilometry. Vrátili jsme se asi kolem páté hodiny, ale to už bylo dávno po západu slunce. Další věc co mě tady hodně překvapila. Prý je to tady takhle celý rok.

A večer jsem jel samozřejmě zase na letiště, tentokrát přivítat Elu, Slovenku. Ještě předtím než přiletěla, dali jsme si večeři v Bob's, zdejší fast-food řetězec. Mají dobré milkshaky. A protože Ela bydlí v oblasti, odkud je i Giovana (studentka, co byla minulý rok v Česku), tak tam samozřejmě nesměla chybět. A když konečně přiletěla Ela, jejíž let byl zpožděný asi o hodinu, tak došlo i na slzy.

Jenom taková nemístná poznámka: Jméno Ela v portugalštině doslova znamená „Ona“. Asi si dokážete představit, že si chtěla co nejdřív vymyslet nějakou přezdívku, která by neměla tak debilní význam. Zatím se ke mně ta přezdívka ještě nedostala.

Čtvrtek

Ráno jsme jeli odvézt Julii na letiště. Studuje totiž ve městě São Paulo, takže tam právě ve čtvrtek letěla. Cestou zpátky jsme nabrali Lucase, se kterým jsme měli potom společný oběd. Odpoledne jsme se šli s Lucasem projít podél pobřeží až ke kostelu Igrejinha de Piedade, což je kostel, který vypadal hodně staře.

Když jsme se vraceli, nastal ten moment, který byl asi od mého odletu nevyhnutelný. Ono totiž, na letišti v Praze při mém odletu jsem nějak nesmutnil. To jsem ale ještě nevěděl, že se tenhle smutek, nebo spíš pocit, se dostaví asi se 96 hodinovým zpožděním. Ono to fakt vypadá, že tady v Brazílii není absolutně vůbec nic na čas, a to ani emoce. Takže ukáplo pár slz, ale ve finále bylo všechno v klidu a byl jsem připravený a noční projížďku městem. Ukázali mi pár míst, včetně divadla, ve kterém se údajně pořádají opery zdarma.

Pátek

Večer se konala obrovská společná večeře, takže celé odpoledne bylo plné příprav. Jeli jsme s Lucasem do obchodního domu samozřejmě koupit něco k pivu. No a v tento moment jsem narazil do zdi. A musím říct že to byla zeď docela tvrdá.

Totiž, měl jsem v plánu si jít vybrat peníze. Nakráčel jsem teda plný sebedůvěry se svojí Revolut kartou k prvnímu bankomatu, který jsem našel. Bum. Transkace nebyla povolena. Dobře, zkouším to znovu. Transkace nebyla povolena. S rostoucím zoufalstvím hledám další bankomat, který po chvíli úspěšně nacházím. Terminál nepodporuje typ karty. Říkám si: Dobrý, tak snad aspoň půjde platit. Jdeme teda do obchodu koupit něco na večeři k pivu a při platbě... Tohle se nepovedlo. Nefungovala ani fyzická karta, ani Google Pay. Zatímco Lucas se šel podívat na nějaké knížky do knihkupectví, já se zoufale snažil spojit s podporou Revolutu. Musím říct, že ačkoli se mi snažili pomoct, tak mi moc nepomohli. Aspoň jsem dostal 1% cashback na 30 dní jako cenu útěchy.

Večer si k mému zklamání moc lidí pivo nedalo, pro zdejší kulturu je víno asi atraktivnější. Pokud někoho z vás napadá, jak tady levně dostat něco z Pálavy, určitě se ozvěte. Na večeři ale přijelo docela dost lidí. Josué, Lucasův učitel angličtiny, s jeho ženou a dcerou a jeho přátelé. Jasně že jsem hned všem rozdal Fidorky. Josué je člověk, který asi zatím uměl nejlíp anglicky z lidí, se kterými jsem mluvil. O tom ale ještě později.

Při večeři, když se mě Lizia ptala, jestli si náhodou nechci přidat, jsem sklidil bouřlivý potlesk slovy Não estou com fome. Tím jsem oznámil, že nemám hlad. Celá akce skončila asi o půl jedné ráno.

Sobota

Dopoledne jsme jeli pro moji host-babičku, abychom ji vzali na oběd. Taky u ní José spravoval něco v koupelně. Teda to jsem pochopil z toho, co se mi Lucas snažil říct. V angličtině zrovna nevyniká.

Odpoledne jsme chtěli jít s Lucasem na nový film Oppenheimer, ale bohužel Lucas trochu podcenil popularitu tohoto mistrovského díla. Když jsme totiž přišli, bylo nám oznámeno, že filmový sál je už vyprodaný, ať přijdeme jindy. Docela mě zarazilo, že nikoho nenapadlo udělat online rezervaci předem. Místo filmu jsme si teda šli dát večeři. A tady pokračuje moje sága s platební kartou. Chtěl jsem si koupit jídlo v Pizza Hutu, ale narazil jsem na stejný problém. Po chvilce zkoušení se mi ale konečně podařilo přijít na to kde byl problém a učinit tak úspěšnou transakci! Asi si dokážete představit, jaká to byla po včerejšku úleva.

Ono totiž, tady v Brazílii funguje bankovní systém úplně jinak, než v Evropě. V první řadě se tady karty dělí na kreditní a debitní. To sice děláme i u nás v Evropě, nicméně tady to je s tím rozdílem, že pokaždé když chcete platit kartou, tak se vás někdo zeptá, zda ta karta je kreditní nebo debitní. A protože Revolut nikde nepíše, co za typ karet vydává, měl jsem za to, že mám debitní kartu. Nemám.

Neděle

A je tady ten den. Protože moje host-rodina je křesťansky založená, byl čas na to jít do kostela. Vůbec jsem se tomu ale nebránil, a to možná proto, protože jsem vůbec netušil, co od toho očekávat. Přijeli jsme teda ke kostelu, a když jsem vešel dovnitř, absolutně vůbec jsem nevěřil svým očím. Zapomněli mi totiž říct, že chodí do protestantského kostela. Cítil jsem se tam spíš jako na nějakém festivalu než mši. Ale to asi z fotek poznáte proč.

Když mše skončila, Lizia nás hodila k obchodnímu centru, kde jsme se s Lucasem konečně šli podívat na film Oppenheimer. Vím ,že to tady asi nepatří, ale aspoň napíšu, že ten film naplnil veškerá má očekávání.

A ke konci dne jsme si s Liziou a mojí host-babičkou povídali o náboženství trochu více do hloubky. Zjistil jsem, že ačkoli protestantské kostely tady nejsou příliš tradiční, jsou tady velice rozšířené. Tato debata se plynule změnila na ukázku rodinných fotek. Prošli jsme celou historii její rodiny až do roku 2014. Musel jsem ukázat jednou starou fotku, kterou mám uloženou v telefonu. Když jsme skončili, bylo už docela pozdě.

Pondělí

Konečně den, kdy se toho nic moc nedělo. Celé odpoledne jsem se věnoval Duolingu a procvičoval si portugalštinu. Večer jsme jeli na večeři do stejného místa, jako jsem byl první noc, co jsem přiletl. A protože v minulém příspěvku jsem udělal ten hřích, že jsem vám Açai nevyfotil, tak tady to máte.

Úterý

No a pomalu jsme se dostali i k dnešku. Dni, kdy se stal první neoficiální rotary meeting. Odpoledne jsem jel do obchodního centra Riomar shopping na druhou hodinu. A opět se zde ukázala brazilská nedochvilnost. Gabriel s Annikou dorazili asi o 15 minut později, než byl termín a Gianna s jejím host-bratrem dorazili dokonce až o hodinu později...

Seděli jsme v kavárně a u Pão de queijo jsme si povídali o jídle, kultuře, našich zemích, protestantských kostelech... Bylo toho docela dost. Taky jsme tam seděli asi tři hodiny. A tradičně, při výměně odznáčků, došlo samozřejmě i na Fidorky. Gabrielovi, consulorovi klubu, jsem dokonce donesl i pěkně vychlazenou Plzničku.

A potom, po rozloučení, přišla Lizia s tentokrát jiným mým host-bratrancem, Pedrem. Jak si asi dokážete představit, tady v Brazílii je fotbal docela velkým tématem. Takže značná část mojí diskuze s Pedrem a jeho tátou byla právě o fotbalu.

A co ty dojmy?

Začínám si uvědomovat, že mi tady angličtina moc platná nebude. Sice se možná domluvím s pár lidmi, kteří jsou výjimeční a anglicky umí, ale pokud budu chtít nějak fungovat sám, určitě se budu muset naučit aspoň trochu obstojně portugalsky.

Zároveň si taky všímám, že lidi tady moc nezajímá estetika. To asi můžete posoudit z fotky níže. Tahle monstrozita tady stojí snad na každém rohu.

Když jsem to viděl prvně viděl, moje elektrikářské srdce skoro umřelo. Ale podle holky, na kterou mi dal Lucas kontakt, protože tento rok jede na výměnný pobyt do Česka, je to o jeito brasileiro, v překladu brazilský způsob, jak dělat věci. K tomu dodala že pokud to existuje víc jak 20 let a nikoho to nezabilo, tak to asi funguje. Úplně nevěřím, že se nikdo zatím nestal obětí této zrůdnosti.

Jo a ještě poslední věc, možná jste si asi všimnuli, že jsem nikde nepsal o žádném koupání v moři nebo něčem podobném. To je proto, protože jsem se dostal do části, kde jsou docela časté útoky žraloků. Je to docela ironické - tak blízko k moři, přitom tak daleko...

Tak a to je asi pro dnešek všechno. Pokud jste to dočetli až sem, tak fakt klobouk dolů, protože to je dost textu i na mě. Díky a určitě se vraťte, až napíšu další článek!

Díky, Viki.